pondělí 31. srpna 2020

Hrozba

Byla jednou jedna rodina, která nebyla bohatá, ani chudá nacházející se v předměstí jednoho významného středověkého města. V této rodině žili čtyři lidé, a to matka, otec a dva synové jménem Lakio a Robenio. Lakiovi bylo sedmnáct let a byl to silný kluk, který měl velkou odvahu a uměl se dobře prát, zatímco Robenio byl o dva roky mladší a byl mírný a méně fyzicky zdatný.

Jednoho dne rodiče řekli svým dvěma synům, aby šli do vojenské školy, aby se z nich poté stali opravdoví chlapi. Lakio byl nadšen, ale Robenio měl obavy.

Lakio s Robeniem nastoupili do vojenské školy. Lakio si zvolil přípravu na bojovníka s mečem a Robenio si zvolil obor léčitele.

Pokud jde o jejich studium, tak Lakiovi to šlo jako po másle, ale Robenio byl sotva průměrný, a tak se rozhodl, že školu opustí a půjde na akademii pro čaroděje. Tam Robenio po dvou měsících dohnal, co měl a na konci roku už uměl kouzlit jako čaroděj začátečník a k tomu uměl základy léčení. Pokud jde o Lakia, tak ten po jednom roce už měl šermovat jako šermíř mírně pokročilý, čímž si zasloužil hodnost rekruta.

Lakiův mini-příběh - začátek

Absolventi prvního ročníku na vojenské akademii dostali za úkol vypořádat s hrozbami města, mezi které patřili například farmáři, kteří neplatili daně na jihu, farma napadená gobliny na severu, banditi sužující farmáře na západě a dva žoldáci ohrožující farmáře na východě.

Jelikož byl Lakio podvelitel družiny nováčků, tak přemluvil velitele Rokia, aby zneškodnili žoldáky na východě, protože mu to přišla jako největší hrozba a jejich družina je nejtalentovanější. Rokio souhlasil.

Robeniův mini-příběh - začátek

Robenio dostal za úkol od svého mistra zajistit podporu dvou vyslancům z tábora žoldáků na východě, pokud by došlo k nějaké potyčce.

Učeň na čaroděje tedy šel rychlou chůzí společně s tajemným ochráncem, kterého vyslal mistr čaroděj, aby měl ochranu divokou zvěří.

Průběh diplomacie

Když konečně Robenio s tajemným ochráncem došel naproti dvěma žoldákům, tajemný ochránce ucítil pach nepřátel. Ten tedy řekl, že se schová do křoví a zaútočí tehdy, pokud diplomacie skončí neúspěchem.

Robenio společně se dvěma žoldáky se setkal s družinou vedenou Rokiem. Poté jeden žoldák řekl, že ho jeho vůdce Pavlius pověřil varováním města před dost nebezpečnou hrozbou. Rokio mu ale nevěřil a řekl, že si chtějí jenom zachránit zadek, protože proti němu stojí přesila a dal příkaz k útoku.

Nečekaný zvrat

Najednou vyběhl s křoví tajemný ochránce. Ten měl na zádech dva meče a jeho oči byli kočičí. Jakmile vyběhl, jeden ze svých mečů vytáhl a pobil celou nepřátelskou družinu, až na Lakia, který byl z družiny nejmladší. Ztráty byly bohužel i na straně, kde byl Robenio, a to v podobě jednoho mrtvého žoldáka a jednoho těžce raněného.

Lakio vzal nohy na ramena a utekl s nejvyšší pravděpodobností sdělit tuto pohromu vůdci města. Toho už ale nestihl nikdo dohnat, protože Robenio měl co dělat, aby poskytl těžce raněnému žoldákovi první pomoc a pokud jde jejich zachránce, tak také utrpěl nějaké zranění, takže už neměl sílu Lakia dohnat.

Těžce raněný žoldák řekl Robeniovi, že on je jediný, kdo může zprávu doručit a zachránit tak svět, protože je čaroděj a nikdo ho nebude podezřívat díky svému věku. Po těchto slovech skonal.

Robenio tedy poskytl první pomoc tomu, kdo je zachránil. Potom, co to udělal, tak se tajemný muž řekl, že jeho jméno je tajné, ale Robeniovi slíbil, že mu s tímto úkolem pomůže.

Doslov

Tak začal příběh Robenia a jeho cíli zachránit svět před zkázou, kterou může zažehnat jenom tak, že úspěšně doručí dopis vůdci města. Na jeho cestě ho budou čekat různé nástrahy a zkoušky, ale naději bude hledat u tajemného ochránce a možná i u vesnice žoldáků, které vede Pavlius.

sobota 29. srpna 2020

Láska za azurovým mořem

Byl jednou jeden moudrý král, který se jmenoval Honza. Tento vladař kraloval na menším ostrově na azurovém moři. Pokud jde o jeho charakter, tak Honza byl milý, laskavý, hodný a vůbec měl dobrých vlastností o mnoho víc než těch záporných. Navíc měl i dobré vztahy ke svým poddaným, královně i svému jedinému synovi, Jiřímu.

Po nějakém čase ale král zestárnul, tak řekl svému synovi Jiřímu, že je potřeba, aby se oženil. Jiří měl ale jenom oči pro jednu šlechtičnu jménem Eleonora a nejednalo se jenom o přátelství, nýbrž o čistou platonickou lásku. Šlechtična Eleonora, ale měla sídlo až na druhé straně azurového moře a dostat se k ní by trvalo celou věčnost.

Jednoho dne ale přišla navštívit královský hrad stará vědma jménem Libuše, která řekla princi, že se ke své vyvolené dostane jenom tehdy, pokud neřekne po celý měsíc ani jediné slovo od dnešního úplňku. Jiří byl zdrcen, ale protože mu něco říkalo, že si čarodějka nevymýšlí, a tak ji poslechl.

Princ šel ke králi a zpravil ho o svém úkolu. Panovník mu řekl, že to bude muset vydržet a také mu dal příkaz, aby zůstal ve svém pokoji a neopouštěl ho celý měsíc, jelikož věděl, že kdyby princ celou tu dobu mlčel a poddaní by ho uviděli, tak by sklidil posměch on a i jeho syn, a to nechtěl dopustit.

Uplynulo přesně třicet dní. Princi Jiří byl mezitím ve své komnatě a koukal se z okna na západ Slunce. Najednou uslyšel křik, a tak vběhl na místo, kde ho slyšel a tam viděl černého rytíře, jak se snaží unést královnu. Jiří nevěděl, co má dělat, jelikož hradební stráže byli pryč, a kdyby zavolal pomoc, tak by se jeho naděje na svou lásku rozplynuly.

Po krátkém okamžiku si princ zplna hrdla zavolal pomoc, která zburcovala hradební stráže, kteří vběhli do trůnního sálu a královnu zachránili. Černého rytíře odvedli do věže, kde měl tam zůstat do té doby, dokud naprší a uschne.

Princ Jiří byl smutný, protože tak ztratil naději na svoji vyvolenou, a proto si šel brzo lehnout. Jakmile ale byla půlnoc, objevila se vědma Libuše, která řekla princi, že za tento velký čin je mu odpuštěno, a proto se nemusí ničeho bát a jeho budoucí princezna se zítra přesně v sedm objeví na dvoře. Jiří vědmě poděkoval a řekl jí, že zítra může přijít na svatbu.

Zítra se šel Jiří přesvědčit, zda jeho vyvolená je na dvoře a skutečně tam byla, a proto šel vzbudit svého otce a ukázat mu ji. Jakmile ji král uviděl, byl velmi šťastný, že vše dobře dopadlo, a proto mohla začít svatba. Nejdřív ale princ Jiří udělal z Libuše královskou poradkyni a k tomu ji bohatě odměnil.

neděle 23. srpna 2020

Neposedný talentovaný malíř

 

Byl jednou jeden mladý malířský učedník jménem Gyes žijící v městském státě jménem Athény. Tento muž byl velmi talentovaný ve svém oboru, ale stejně tak zlobivý. Jeho každodenní rutinou bylo vyrušování, zlobení, nedávání pozor, odmlouvání a někdy i též vyvolával rvačky, ale jen málokdy byl v nich poražen, protože Gyes byl už od mala velmi silný člověk se silnými pěstmi. Navíc měl dva metry. Co se týče vztahu mezi ním a jeho učitelem, tak jeho učitel byl velmi mírný a snažil se jeho prohřešky tolerovat, protože dobře věděl, že má velikého ducha i obrovské malířské nadání.

Jednoho dne měla třída za úkol namalovat krále Athén. Gyes ho ale zrovna moc v lásce, a tak ho namaloval v šatech šaška. To ale byla pro učitele poslední kapka, a tak Gyesa za tuto drzost ze školy vyloučil.

Gyes tedy šel tedy domů. Jakmile svým rodičům řekl tuto zprávu, tak ho ze své rodiny vyloučili. Gyes neměl zrovna moc hluboko do kapsy, a tak se rozhodl, že se bude život malováním obrazů. Jakmile jich pár namaloval, tak se ji snažil prodat. Nikdo je ale nekoupil, protože Athéňané dobře věděli, že Gyes je největší zlobivec a rváč celých Athén.

Nakonec si řekl, že ve svém rodném městě nic neprodá, protože tu zde má špatnou pověst, a tak si řekl, že půjde do Sparty.

Jakmile byl ve Spartě, tak začal s prodejem svých děl. Nejdříve se mu nedařilo, protože Sparťané nikdy moc umění nemuseli. Pak se mu ale stejně začalo dařit, protože prostí občané Sparty se o umění moc nezajímají, ale bohatí lidé a inteligence Sparty začala mít o jeho obrazy zájem, tak se Gyese stal boháč. Po měsíci si dokonce založil obchod s obrazy.

Hned den na to, ale začala strašlivá válka vedená proti Peršanům. Sparta sice měla profesionální armádu, ale tato válka byla tak strašná, že se do ní museli zapojit i obyčejní občané Sparty a dokonce Gyes. Válka trvala mnoho měsíců a Gyes pro svoji bojovnost a sílu v hodnostech snadno stoupal, až se stal kapitánem.

Po roce sparťanský generál si řekl, že válka s Peršany nebere konce, a tak se rozhodl, že se spojí s městským státem jménem Athény. Král Athén souhlasil, protože dobře věděl, že pokud Peršané obsadí Spartu, tak hned zaútočí na Athény. Jako ochránce Athén byl zvolen kapitán Gyes a jeho vojáci.

Jedné pozdní noci ale Peršané zaútočili na Athény. Bylo jich hodně. Gyes a jeho vojáci bojovali, jak jen mohli, až na konec zvítězili. Sparťanský generál mezitím zaútočil na hlavní město Peršanů. Peršané se tedy museli stáhnout, aby ochránili svého krále. Válka skončila.

Po válce byl kapitán Gyes vyznamenán a za to, že ochránil Athény, ho jeho bývalý učitel malířství zase vzal do učení. Gyes už od té doby nikdy nezlobil a jenom sekal latinu.

středa 19. srpna 2020

Meruňkový lord

Byl jednou jeden sadař jménem Martin. Jednalo se o dobrého sadaře, jehož sad vzkvétal a byl i hodný, dobrosrdečný a dokázal ostatním lidem pomoci.

Martin ale měl jednoho souseda, kterému se moc nedařilo. Jmenoval se Jiří. Protože byl Jiří od přírody hodně závistivý, tak se rozhodl, že na Martinovu zahradu pošle škůdce.

Jak se Jiří usmyslel, tak to udělal. Za týden třetina Martinova sadu shnila a Jiří měl radost.

Jiří měl však sestru Kristý, která se to za sedm dní přesně na den dozvěděla a řekla Jiřímu, že to od něj nebylo hezké a že sice Jiří není dobrý sadař, ale je dobrý v ekonomice a financích.

Jiřímu se náhle pohnulo svědomí, a tak se Martinovi přiznal a slíbil, že mu finančně pomůže. Martin mu odpustil a jeho pomoc přijal. Dále Martin navrhl, že by se mohl stát jeho finančníkem a poradcem v oblasti financí. Jiří byl rád, a tak se z Martina a Jiřího stal tým, který jen tak nic neporazí.

úterý 18. srpna 2020

Obři, lidé a bandité

Byla jednou jedna země, kde žili obři. Žil tam i jeden obr, který byl poměrně malý, jelikož měl jenom dva metry. Jmenoval se Mojmír. Protože byl malý, byl ze země vyhnán, poněvadž jí dělal ostudu.

Poté, co byl vyhnán, tak se Mojmír rozhodl, že půjde sousedního království, kde žili lidé, jelikož si Mojmír myslel, že tam zapadne lépe, jelikož není o moc vyšší než občané lidského království.

Konečně je před branou. Tam se ho stráž zeptala, co tam pohledává. On jim řekl, že chce vstoupit do města, protože chce poznat dobrodružství (pravdu jim neřekl, protože kdyby ji řekl, strážce brány by ho nepustil, jelikož by si myslel, že Mojmír je příživník).

V lidském království ho všichni lidé obdivovali pro jeho výšku. Vládce lidského království Jiří si usmyslel, že z něho udělá člena domobrany, jelikož Mojmír je vysoký a také i poměrně svalnatý. Jakmile se jím stal, musel podstoupit základní výcvik v podobě naučení se šermu alespoň na pokročilé úrovni a zvládnutí střelby z kuše minimálně na úrovni falešného začátečníka. Šerm šel obrovi dobře, ale na místo jednoruční zbraně raději používal obouruční zbraň, a proto vyfasoval halapartnu. Proč zrovna tuhle zbraň? Protože halapartna má vysoký dosah a také způsobuje docela značně poškození. Navíc halapartna drží nepřítele docela dobře od těla. Co se týče střelby z kuše, tak ta mu moc nešla, a proto si jako zbraň na dálku zvolil válečný prak. Jako zbroj dostal lehkou uniformu domobrany.

Jaký byl jeho první úkol? Nejdříve měl za úkol obstarat nějaké maso pro město, a proto se stal členem průzkumnické jednotky, kterou charakterizovalo lehká zbroj, rychlost, dobré reflexy a hlavně kuše a luky. Velitelem této jednotky byl Honza, což je jeden z nejlepších lovců města pro svoji vysokou rychlost a dobrý zrak. Jejich cesta nebyla příliš dlouhá, poněvadž hned v nejbližším lese uviděli skupinku vlků, kterou snadno vyřídili. Získali tedy docela slušné množství masa, ale i kožešin a zubů, které si z nich vzal jako trofej Honza. Mise byla splněna.

Ve městě každý člen dostal za splněný úkol odměnu ve výši dvaceti zlatých a velitel družiny dostal padesát zlaťáků, protože obohatil město o kožešiny a jiné trofeje a navíc to je velitel skupiny. Mojmír si v duchu řekl, že by bylo lepší, kdyby dostal vyšší odměnu, a proto se velitele zeptal, jestli by ho nemohl naučit, jak získat trofeje. Honza mu na to řekl, že ho naučí stahování kůži za patnáct zlatých. Mojmír na to kývnul, a tak ho Honza začal učit. Za nedlouho se z Mojmíra stal lovec začátečník. Mojmírovi ale bylo líto, že mu už zbývá jenom pět zlatých, které jenom stačili na zaplacení večeře v podobě pár tuřínů a vody.

Další den dostala ta samá skupina lidí za úkol přesvědčit bývalého lovce Jakuba, aby se přidal zpátky do jejich družiny. Honza, ani jeho nohsledi nevěděli, kde Jakub je, a tak se rozdělili na tři skupiny. Honza velel dvěma mužům, Mojmír byl v partě s Davidem a poslední skupinu tvořili dva muži, kteří dříve byli válečníci. Honza s dvěma muži šli na sever, Mojmír s Davidem na jih a dva muži šli na západ. Po půlhodině uviděl Mojmír s Davidem jednoho muže. David hned poznal, že se jedná o Jakuba. Poté, co k němu přišli, mu řekli, proč nejde zpátky do města. On jim na to řekl, že nepůjde zpátky, dokud nedostane zpátky svůj stříbrný prsten, který ukradli tři banditi, kteří se schovávali v nedaleké jeskyni. Mojmír mu slíbil, že je s Davidem vyřídí, a tak šli. Mojmír šel do jeskyně, s tím, že ho David bude krýt. Po pár krocích uviděl dva bandity, kteří byli sice jenom lehce ozbrojeni, ale zato měli pořádně ostré nože. Mojmír si je začal držet halapartnou od těla, což dalo šanci, aby se David postřílel svým lukem. Jakmile byli tyto dva bandité mrtví, Mojmír s Davidem šli hlouběji do jeskyně, kde už byl jenom jeden bandita, který měl koženou zbroj, krátký meč a kus látky přes pusu. Ten se jim vzdal a stříbrný prsten jim vydal. Také jim řekl, že pokud ho nezabijí, dá jím sto zlatých jako odměnu. Mojmír s Davidem souhlasili, protože dobře věděli, že i když by jistě vyhráli, nechtěli prolévat další krev a místo toho přistoupili na tuto dohodu. Bandita se dal na útěk a za okamžik už byl mimo dohled.

Ve městě byli všichni rádi, že je Jakub zpátky. Jako odměny všichni dostali padesát zlatých mincí. Z Mojmíra se stal v tu ránu celkem zámožný muž. Večer byla bujará oslava, kterou zorganizoval Honza s Davidem na navrácení se Jakuba.

Další den dostal úkol jenom Mojmír, Honza a David. Měli za úkol udělat průzkum do země obrů, aby zjistili důležité informace, které by jim pomohli je porazit. Mojmír si v duchu řekl, že tomu musí učinit přítrž, ale neměl na vybranou a tak se šlo. Cesta nebyla příliš dlouhá, ale při cestě je potkal pár rozzuřených vlků. Honza s Davidem je naštěstí postříleli. Jakmile byli mrtví, Mojmír je stáhl z kůže a Honza z nich získal jiné trofeje. Po tomto útoku už konečně byli v říši obrů, kde uviděli dva obry, kteří se bavili o hrozbě, kterou pro ně znamená vůdce banditů se svými hordami banditů, lupičů a zlodějů. Honza zaslechl, že vůdce banditů se jmenuje Marcel a že na obry za nedlouho zaútočí. Po této závažné zprávě Honza šel za obry s tím, že se jim pomůže v boji proti banditům. Tito dva obři souhlasili, protože dobře věděli, že pokud obry bandité porazí, tak hned půjdou na ně a pokud je neporazí, zaútočí na ně lidé. Honza se svými kumpány šli domů.

Doma Honza řekl veliteli tábora Jiřímu, že by bylo dobré se s obry spojit. Jiří souhlasil, jelikož dobře věděl, že kdyby honili dva zajíce najednou, nechytily by ani jednoho, a tak začal svolávat armádu.

To se ale dozvěděli bandité, což je vylekalo, a proto mezi nimi vypukla revoluce, která je značně ochromila. Do této revoluce ale vtrhla spojenecká síla obrů a lidí a bandity rozmetla. Takhle začalo přátelství mezi lidmi a obry.

neděle 16. srpna 2020

Farmář Petr jde do světa

Byl jednou jeden statek, kde žil Tomáš se svojí manželkou jménem Kateřina. Ti měli syna jménem Petr, kterému bylo patnáct let. Byl to silný a inteligentní hoch, který měl hnědé vlasy a modré oči. Tato rodina byla poměrně chudá, ale měli se dobře, jelikož byli zdraví a v době, když žili, nebyla žádná válka.

Protože už byl Petr už téměř dospělý, tak mu Tomáš řekl, že by měl jít do světa na zkušenou, a tak šel. Tomáš mu dal na cestu nůž a dvacet zlatých mincí. Kateřina mu zase napekla na cestu několik buchet, které svázala do rance.

A tak Petr tedy šel. Za nedlouho uviděl město. Jakmile byl u něj, od místních občanů se dozvěděl, že se město jmenuje Železná ves, protože lidé v tomto městě jsou tvrdí a silní a navíc město je vojenského charakteru.

Už byl večer, a tak Petr musel hledat nocleh. Šel tedy najít nějakou hospodu, kde by se mohl vyspat. Tu našel, zaplatil nájem ve výši pěti zlatých a šel na půdu, kde se navečeřel, lehl si na seno a tam usnul.

Druhý den šel hledat mistra, u kterého by chtěl začít jako učeň, aby si vydělal na živobytí. Řekl si, že nejlepší bude, pokud se zapíše o kováře kvůli své síle.

Kovářského mistra za nedlouho našel. Byl to muž nižšího středního věku s hnědými vlasy a vousy, který byl poměrně silný. Jmenoval se Karel. Petr se ho tedy zeptal, jestli by nemohl u něj pracovat jako učeň. Karel řekl, že souhlasí, ale pod podmínkou, že se postará o skupinku banditů ohrožující město. Petr s nabídkou souhlasil.

Protože by bandity sám neporazil, tak si řekl, že najde nějakého pomocníka, který by mu pomohl, a tak šel hledat. Poněvadž silní lidé obvykle bývají v chudší čtvrti, tak šel tam. Nakonec našel jednoho vysokého a silného chlápka s pořádně velkým palcátem, který hlídal dům. Petr šel tedy k němu, aby se ho zeptal, jak se jmenuje. Andrej mu řekl, že jmenuje Andrej a je strážce lichváře. Petr se ho zeptal, jestli by mu nepomohl zlikvidovat. Andrej řekl, že souhlasí, ale chce za to deset zlatých. Petr mu tedy zaplatil a šli se postarat o bandity.

A tak tedy šli. Po nějaké době se začalo stmívat, a tak museli někde přenocovat. Petr naštěstí našel jeskyni, a tak do ní šli. Tam si dali poslední buchty a pak si šli lehnout.

Další den šli na dál na průzkum terénu. Najednou v dálce uviděli člověka. Zjistili, že je to vesničan. Ten řekl, že se jmenuje Jiří a že tři bandité mu ukradli všechen majetek, když šel do města nakoupit si nějaké nářadí.

Petr s Andrejem mu řekli, že mu pomůžou, ale musí jim pomoct. Jiří řekl, že nemá žádnou zbraň. Andrej tedy dal Jirkovi dýku. Poté Jiří řekl, že bandité se nacházejí v malé chatce asi dvě stě metrů od tohoto místa. Všichni tři tedy šli.

Jakmile chatku našli, uslyšeli hluk. Petr si myslel, že se asi hádají o kořist, kdo dostane víc. Andrej řekl, že musíme teď zaútočit, jelikož to nebudou čekat, a tak Petr, Andrej a Jiří zaútočili a porazili je. V chatce byla nemalá kořist. Byla tam truhlice, ve které bylo všechno Jiřího vybavení, devadesát zlatých mincí, pět zlatých nugetů, krátký luk a dvacet šípů, patnáct loučí a deset paklíčů. Andrej řekl, že za pomoc chce padesát zlatých a tři zlaté nugety. Já jsem mu vyhověl. Já jsem si vzal to, co zbylo kromě farmářova vybavení a deseti mincí a Jiří si vzal zbytek.

Mise byla úspěšně splněna. Všichni jsme tedy mohli jít do města. Jakmile jsme tam byli, tak jsme se rozešli. Andrej řekl, že už nebude sloužit tomu lakomci a že raději půjde na vojnu. Jiří řekl, že potom, co si koupí nářadí, které ještě neměl. Petr řekl, že půjde ke kováři něco mu oznámit, a tak šel.

Kovář mu řekl, že si vedl dobře, a proto se od teďka stává jeho učněm a ještě mu dal dvacet zlatých mincí za splněný úkol. Pak řekl, že jeho úkolem bude kovat meče a že za každý primitivní meč dostane deset zlatých mincí. Také mu řekl, že může přespávat v jeho domě na půdě na slaměné posteli a využívat truhlici, které je vedle ní. Petr byl rád.

Z Petra se konečně stal kovářský učeň, což znamená, že měl práci a tím pádem se měl dobře do té doby, dokud měl práci.

sobota 15. srpna 2020

Kdo jsem já, Rokio

Moje povolání je dělník na zkrácený úvazek, malý investor, prodejce moderního umění a mimo jiné také bloger.

Jsem absolventem oboru Obchodní akademie a mezi moje školní úspěchy patří 2. místo v soutěži Finanční gramotnost v okresním kole, 2. místo v běhu do kopce Karolínka cup (ut) a 2. místo v páce.

Mé pracovní zkušenosti zahrnují hlavně brigády přes léto na pozici dělníka při mém studiu na OA a několik měsíců v oblasti prodeje v potravinářské prodejně.

Hned v 19-ti letech jsem se začal zaměřovat na investování, prodej moderního umění, blogování a v posledních několika měsících i o kryptoměny. Aktuálně mám 0,05 Bitcoinu a pasivní příjem 15.000 satoshi za měsíc (satoshi = nejmenší jednotka Bitcoinu).

Mezi moje tři největší úspěchy patří dosažení vojenské medaile za pochod na 70 kilometrů s baťohem (v době dosáhnutí plnoletosti), ujití dlouhé túry z Kolína do Znojma se svým otcem a odmaturování s průměrným prospěchem.

Mým celoživotním snem je stát se korunovým milionářem, získat dostatek financí na nákup bytu pro mamku a vlastnit celý jeden Bitcoin.

Přestěhování mého blogu

Dnes jsem se rozhodl, že svoje články přestěhuji na nový blog, který jsem si právě založil. Rozhodl jsem se pro to kvůli tomu, že můj současný bude za nedlouho zrušen stejně jako ostatní blogy vytvářené přes blog.cz.

Jinak chci poděkovat všem návštěvníkům mého předchozího blogu za jeho podporu a komentáře.

Za dobrotu na žebrotu

Byl jednou jeden velmi bohatý král. Jmenoval se Bedřich. Tento monarcha byl sice zámožný, ale stejně tak štědrý. Přispíval na chudé a potř...