Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše

Byla jednou jedna žena, které se jmenovala Kamila. Tato dáma byla velice chytrá a mysleli si to o ní i ostatní žáci a učitelé. Její chytrosti nedokázal nikdo konkurovat.

Ve středu v době, kdy začal listopad, se konala soutěž Tisícionář na Obchodní akademii. Vítěz měl vyhrát celých tisíc korun. Na tuto soutěž se přihlásili tři žáci, a to Jiří, Bára a Kamila. Kvalifikační kolo vyhrála Kamila, a proto Jiří s Bárou museli odejít.

Soutěž začala. Kamile se zpočátku velmi dařilo, ale otázky byli čím dál těžší a těžší. Uplynula řada kol a Kamile položil pořadatel otázku, kterou nevěděla za pět set korun. Zněla takto: O kolik procent je Merkur větší než pozemský měsíc?

Kamila si s touto otázkou nevěděla rady, a proto využila hlas lidu. Dále si ale byla vědoma, že se lid může mýlit, ale také věděla, že je to ta nejbezpečnější možnost, a proto zvolila takovou odpověď, která převládala v lidu. Zvolila tedy možnost C, která zní, že je Merkur větší o 40 % než pozemský měsíc.

Jelikož odpověděla správně, dostala pět set korun, nebo mohla vše risknout pro hlavní cenu v podobě tisíci korun. Protože si Kamila řekla, že je lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše, tak se rozhodla pro nechání si pět set korun.

Soutěž tedy skončila. Po jejím skončení se pořadatel Kamily zeptal, jestli by nechtěla slyšet i tu poslední otázku jenom tak nesoutěžně. Kamila kývla. Pořadatel řekl, že poslední otázka zní takto: Kdo napsal Proměnu? Kamila neznala správnou odpověď na tuto otázku, takže byla ráda, že se rozhodla nechat si pět set korun.

Jak si kdo ustele, tak si také lehne

Byli jednou dva žáci. Jeden se jmenoval Jiří a druhý Jakub. Oba tito dva žáci chodili na stejnou základní školu. Každý byl jiného charakteru. Jiří byl velmi pilný a snaživý žák, zatímco Jakub se v lepším případě učil pár minut před písemným testem, v horším vůbec, ale co se týče inteligence, oba měli stejně vysoké IQ.

A doba plynula. Jiří byl čím dál tím více chytřejší a chytřejší, zatímco Jakubova inteligence se vůbec nezvyšovala, a podle toho vypadal jejich prospěch na konci deváté třídy základní školy. Jiří měl samé jedničky, zatímco Jakub měl trojky a čtyřky.

Po ukončení základní školy, začaly prázdniny. Jiří se učil i přes ně, ale Jakub jenom relaxoval.

Po prázdninách Jiří nastoupil na Obchodní akademii a Jakub na nějaký učňovský obor. A čas se zase něco posunul. Jiří poměrně snadno zvládl Obchodní akademii, až na čtyřku z účetnictví, a proto se stal vysokoškolákem. Jakub tuto školu odbýval, a proto byl na konci prvního ročníku vyhozen.

Kvůli tomu, že byl Jakub vyhozen, tak nemohl najít pořádnou práci, tak se stal nekvalifikovaným dělníkem.

Co z toho plyne? Plyne z toho to, že není dobrý si žít na účet budoucnosti, jelikož by se pak toho mohl trpce litovat.

Železná ves vs velkostatkář Jiří

Byl jednou jeden kovář jménem Petr, který žil ve městě jménem Železná ves. Měl se dobře, měl dobrou a poměrně výnosnou práci a klidný, možná až nudný život.

Jednoho dne kovář Petr dospěl a v ten den se rozhodl, že narukuje do armády, jelikož je silný a statný, ale hlavně proto, aby se proslavil a vydělal víc peněz.

A tak tedy šel. Starosta města Albrecht, který byl zároveň rytířem, mu řekl, že se může stát rekrutem domobrany, pokud složí poplatek sto zlatých a také řekl, že se jím může stát pouze občan města. Petr byl občanem města a peněz měl dost, tak ze svého měšce vyndal sto zlatých a předal je starostovi, a tak se mohl stát rekrutem domobrany.

Albrecht řekl Petrovi, že se má hlásit u Andreje, což je trenér a důstojník domobrany. Petr se tedy u něj hlásil. Ten mu řekl, že jeho první úkoly budou spočívat v leštění zbrojí, broušení zbraní a kování. Dále řekl, že ho každý den bude učit základy šermu spolu s dalšími nováčky. Petr si řekl, že to sice nejsou moc významné role, ale každý musel někde začínat.

Petr se tedy chopil kovadliny a začal vyrábět meče. Jelikož už koval tři roky, tak koval kvalitní meče. Koval hlavně dlouhé meče, široké meče a meče bastardy pro obzvlášť silné vojáky jako je například Andrej nebo Albrecht.

Postupem času si začal získávat respekt, ale pořád nebyl tak oblíbený jako vojáci, kteří zde slouží už léta, a tak si Petr řekl, že se zeptá svého mistra, jestli by nemohl dělat zodpovědnější práci. Andrej mu řekl, že už je zde několik měsíců a základy šermu už ovládá, a proto mu řekl, že by mohl se stát strážcem městským hradeb.

Jak řekl, tak se stalo. Petr oblíkl lehkou zbroj domobrany a vyfasoval široký meč a šel hlídat jižní bránu. Tato práce už byla zodpovědná, protože kdyby usnul, tak by divá zvěř či bandité mohli proniknout do města. Tuto práci zvládal snadno, protože se zde nějak fyzicky nenamáhal, ale byla nudná, ale říkal si, že ji vydrží.

Jednou se Albrecht za pomocí svých zvědů dozvěděl, že jeho nejbližší osadu ovládají dva žoldáci, a proto nařídil, aby ji zase získali zpátky. Nikdo se nehlásil, protože vojáci dobře věděli, že žoldáci jsou tvrdí chlapi, i když nejsou tak moc organizovaní a disponovaní jako domobrana. Jediný, kdo se přihlásil, byl Petr a dva další vojáci. Jmenovali se Arnold a Klement. Arnold je kušník, jelikož má velmi ostrý zrak a Klement je léčitel ovládající pouze základy šermu. Je v něm horší než Arnold. Andrej řekl, že Petr jim bude dělat velitele, a tak Petr dostal středně těžkou zbroj domobrany a meč bastard.

Všichni tři tedy šli s Petrem v čele. Cesta nebyla nijak dlouhá. Za chvíli k vesnici dorazili. Petr dal příkaz Klementovi, aby se držel zpátky a Arnoldovi, aby si našel kryté místo a na žoldáky střílel. Petr řekl, že ho bude krýt. A tak se stalo. Arnold střelil prvního žoldáka do hlavy a druhého do břicha. Petr ho pak dodělal. Pak přišli do osady a dozvěděli se, že statkář byl zbit žoldáky kvůli tomu, že neměli peníze na výpalné. Klement ho tedy vyléčil.

Pak všichni tři šli zpátky do města. Tam se dočkali uznání a Petr, protože splnil misi, dostal místo člena nejlepší jednotky pětičlenného týmu, který vedl samotný Andrej.

Další den se Albrecht dozvěděl za pomocí svých zvědů, že velkostatkář Jiří plánuje zaútočit na město, a tak Andreji řekl, že by měli zabít nebo dostat pod zámek generála žoldáků jménem Leonard. Albrecht dále Andreje varoval, že Leonard je velmi silný žoldák, který dříve sloužil jako osobní stráž krále.

Všichni tedy šli „navštívit“ velkostatkáře. Cesta jim trvala tři dny a tři noci, ale nakonec tam došli. Andrej řekl Petrovi, že nejlepší bude, pokud si vezme kuši a zastřelí Leonarda na lovu, protože si tak ostatní žoldáci budou myslet, že ho zabili bandité. Petr to tedy udělal. Počkal si na generála žoldáků a jednou dobře mířenou ranou ho střelil. Leonard padl k zemi a už se nehnul.

Nějak se ostatní žoldáci dozvěděli, že jejich generál Leonard byl zavražděn, ale mysleli si, že ho zabili bandité, a tak se rozhodli, že povedou válku proti banditům, kteří sídlili ve věži a kolem ní. To je ale jiný příběh.

Temná duše muže v železe

Byla jednou jeden zeman, který měl tři syny. Jmenovali se Jiří, Petr a Gabriel. Prvnímu bylo třicet let, druhý byl o osm let mladší a třetí syn zemana byl čerstvě dospělý.

Zeman už byl velmi starý, a tak řekl svým potomkům, co jim odkáže. Ve středověku bylo zvykem, že prvorozený zdědí většinu majetku a jeho mladší sourozenci o poznání méně. Jiří proto zdědil veškeré polnosti a půlku zlatých a stříbrných mincí, které měl otec ve své truhlici. Petr se stal majitelem druhé poloviny zlatých a stříbrných mincí, jenž byly obsaženy v truhle. A co zdědil Gabriel? Ten dostal jen měšec plný měďáků.

Pak byl zeman ubytován na vejminku a Jiří se o něj staral. Staral se o něj stejně dobře jako o polnosti, které zdědil a snažil se být řádným hospodářem.

Co se stalo s Petrem a Gabrielem? Petr byl silný, zatímco Gabriel slabý, a proto se Petr rozhodl stát vojákem, zatímco Gabriel vstoupil do mnišského řádu, kde se stal mnichem.

Petrovi šlo vojákování celkem snadno, ale už tehdy se v jeho jádru začalo něco měnit. Když hlídkoval městem, tak oporu v něm našli lidé zlí a dobré lidi utlačoval. Zde je jeden příběh za všechny. V noci Petr uslyšel hluk v hospodě, a tak tam šel sjednat pořádek. Záhy zjistil, že noční klid rušili dva opilci a ještě tam ničili nábytek hospodskému. Namísto, aby je Petr hodil do šatlavy, tak se k nim přidal a navrch dal hospodskému pokutu, protože řval na štangasty, ale on se jen snažil sjednat pořádek a ty dva vyvést.

První věc, co měl budoucí mnich Gabriel v klášteře udělat, je odevzdat měšec s měďáky opatovi a za Gabriel dostal mnišské roucho, boty a krátkou knížku, ve které se psalo o jeho denním programu. Z peněz Gabriela se také zaplatila strava a voda na jeden měsíc pro něj.

Jiří měl starost o svého tátu. Ten během pár týdnů vážně onemocněl, a proto požádal Jiřího, aby zařídil pohřeb a poslal na statek kněze, aby se mohl vyzpovídat ze svých hříchů a mohl poté po smrti vstoupit do nebeského království. Jiří se mu to ale snažil rozmluvit, protože byl přesvědčen, že jeho otec na tom ještě není tak špatně se svým zdravím a domlouval mu, že pošle pacholka pro lék do kláštera, aby mohl ještě nějaký ten rok žít. Táta souhlasil.

Nejspolehlivější a nejvíce iniciativní pacholek si vzal tornu, ve kterém měl chléb a vodu, nasedl na koně a vyrazil vzhůru ke klášteru. Za den byl tam.

Gabriel už byl měsíc v klášteře a už něco uměl. Zvládal číst a trochu i psát, uměl základy alchymie a naučil se i poskytnout první pomoc. Došli mu ale už peníze, a tak neměl daleko od propuštění ze služeb kláštera. Ten den ale přijel pacholek s prosbou o lék pro vysloužilého statkáře. Opat mu řekl, že v klášteře mají všichni moc práce a čas pro výrobu léků bude až za dlouho. Gabriel naštěstí byl přítomen u jejich rozhovoru, a tak se nabídl, že ho namíchá. Opat souhlasil, protože věděl, že je pro jeho otce, a dokonce mu slíbil, že pokud vše dobře dopadne, tak může v klášteře zůstat na neurčito a navíc bude odměněn. Gabriel byl rád a pustil se do práce.

Petr se díky zvěstím dozvěděl, že Jiří touží po záchraně jejich otce, což se mu nelíbilo. Petr měl blud, při kterém byl přesvědčen, že pokud otec zemře, tak okolí se bude myslet, že to byl záměr Jiřího, a tak dostane zbytek dědictví. Byl totiž druhorozeným synem a věděl, že Gabriel nic nedostane. Rozhodl se, že se vydá k otci a jako svoje komplice použije ty dva kumpány, se kterými se opíjel v hospodě.

Poté, co Gabriel namíchal medicínu, dal jí pacholkovi a pak nasedli na jednoho koně a společně jeli ke statku, aby mohl být Gabriel oporou v těchto těžkých časech, které zažíval jeho otec. Tam už ale na něj číhal Petr se spolupachateli. Ti se ho chystali sprovodit ze světa, ale pak na poslední chvíli vyběhl Jiří, který byl zděšen z toho, co za zvěrstva chce Petr udělat.

Petr se pustil s Jiřím a Gabrielem do boje. Pacholek nasedl rychle na koně a šel přivolat pomoc a kumpáni Petra šli vzít život otci těch tří bratrů.

I když měl Petr meč a byl oblečen v kroužkovém brnění, tak Jiří byl o hlavu vyšší než Petr a díky tvrdé dřině na farmě byl daleko statnější a na straně Gabriela byl zase Bůh, tak společně Petra porazili. Pacholek měl koně, a tak se mu podařilo zburcovat farmu rychleji než stačili spolupachatelé Petra zkřivit otci vlas. Pacholci ty dva zlořády vidlemi vyhnali.

Pohádka skončila, zlo bylo poraženo a dobro zvítězilo nad zlem.

Jak dopadli jednotlivé postavy pohádky?

Otec si vzal lék a žil ještě dalších krásných deset let.

Jiří se stal nejbohatším statkářem z okolí, Petrovi byl zabaven majetek a vojáci ho zavřeli na do smrti do vězení, kde byl jen o chlebu a vodě a z Gabriela se stal převor za záchranu svého otce.

Pacholci statkáře Jiřího zažívali dobré časy díky výbornému hospodaření jejich pána a měli i dostatek času na zábavu a co se týče těch dvou bývalých přisluhovačů Petra, tak každý se dozvěděl, jací to jsou lidé a byli nuceni živit se žebrotou.

Opat dále vykonával svoje povolání a těšil se dobrému zdraví až do pokročilého věku.

Díra

Byla jednou jedna vesnice, kde žila rodina, která měla matku a otce a ti měli dva syny. První se jmenoval Kurama a druhý měl jméno Tobi. Rodina pocházela z klanu Wasabi.

Co dělal Kurama? Kurama byl velitel elitní jednotky a nejsilnější člověk ve vesnici, který přijímal rozkazy přímo od starosti, který se jmenoval Hubert Ukrutný. Tobi byl patnáctiletý hoch, jenž byl člen přepadového komanda.

Jednoho dne dostal Kurama za úkol od starosty Huberta Ukrutného vyvraždit celý klan ve vesnici, což takéh udělal. Klan Wasabi představoval podle starosty potencionální hrozbu pro dědinu. Podle vůdce vesnice plánoval občanskou válku, což není dobré pro budoucnost obce.

Kurama tak připravil o život mnoho desítek lidí. Nezabil jen Tobiho, kterému řekl, aby si Kuramu zhnusil, nenáviděl ho z celého svého srdce, měl vůči němu zášť a dělal vše, aby ho zabil. Pak Kurama odešel a stal se z něj zběh a nepřítel vesnice číslo jedna.

Tobi mezitím upadl do kaluže, protože mu docházeli síly a zařval: „Próč?!“ a pak upadl do bezvědomí.

Když se probudil, objevil se před ním jeden muž, který řekl, že nemá jméno. JE TO NIKDO. Tobi mu řekl, že prodá i svoji duši ďáblu nebo klidně přijde o život, aby zabil toho, kdo vyvraždil jeho klan. Nikdo mu řekl, že mu pomůže.

A doba plynula. Za pár let se z Tobiho stal obávaný bojovník, kterého se bojí i ti nejobávanější válečníci.

Tobi, aby si zkusil, co všechno umí, tak vyvraždil celou osadu, která byla poblíž jeho dědiny. Zbyl tam jenom jeden muž a ten mu řekl, proč to udělal a jestli má srdce. Tobi řekl, že nemá srdce a že mu po něm zbyla jenom díra. Ten muž řekl, že se určitě najde nějaký způsob jak tu díru zacelit a že pokud ho Tobi zabije, bude mu to jedno a nebude se nijak bránit.

Tobi jakmile to uslyšel, tak si uvědomil všechny své hříchy, vzal nůž a své černé srdce probodnul a zemřel.

A co se stalo s Kuramou? Ten zabil bývalého stahrostu vesnice Huberta Ukrutného a nakonec také skonal, protože věděl, že zbraň, která nemůže nikomu sloužit je jenom pouhý odpad, který musí být zničen.